Vláda „odmítla“ migrační pakt. Pakt platí dál — a výjimku Česko čerpá podle jeho pravidel.

Začněme u toho slova. Vláda se na svém prvním jednání shodla, že odmítne „současnou podobu Paktu o migraci a azylu EU, především zapojení České republiky do relokačního programu Evropské unie“, a uložila ministru vnitra připravit „nový legislativní rámec pro boj s nelegální migrací“ — tak to stojí v textu jejího vlastního komuniké. V titulku téhož komuniké ale výhrady zmizely: „Vláda Andreje Babiše odmítla migrační pakt EU […]“. Výhrada přitom nechybí v textu — stojí hned v perexu; zmizela právě jen z titulku, tedy z toho jediného řádku, který se přebírá dál. My jsme v původní verzi tohoto dílu převzali titulek i s tou zkratkou — psali jsme ‚odmítli jsme‘ bez výhrady. Opravujeme to; titulky zkrátka nesou víc, než unesou.

‚Odmítnutí‘ totiž právně neváže nikoho. Pakt — jak píše Deník, „není jedna směrnice, ale balík předpisů“ — platí od 12. června. Jak na vládu reagovalo Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty: „Tyto předpisy lze měnit jen na úrovni EU, nikoli jednostranným krokem jednoho členského státu.“ Změnit pakt jde — ale v Bruselu, ne usnesením ve Strakovce.

A teď výjimka. Ministr Metnar to v červnu shrnul takhle: „My jsme hned na prvním jednání vlády odmítli princip solidarity. Od Evropské komise jsme dostali výjimku na další přijímání uprchlíků a migrantů […]“ Kdo by z těch dvou vět vedle sebe vyvodil, že výjimka je odměna za odmítnutí, měl by znát kalendář: o mechanismu rozhodla Komise v listopadu 2025 a Česko o vynětí požádalo obratem — ještě za předchozí vlády; ministři vnitra EU ho potvrdili 8. prosince 2025, osm dní předtím, než tahle vláda poprvé zasedla (formální schválení se čekalo právě 16. 12., v den její první schůze). Česko výjimku má, protože podle pravidel paktu spadá mezi země s „významnou migrační situací“ — kvůli přijatým uprchlíkům z Ukrajiny. Není to tedy trofej z odboje proti paktu; je to výhoda podle paktu. A v té cestě se pokračuje: o výjimce na rok 2027 se podle Metnara „s předstihem znovu“ jedná a solidaritu ministr odmítá slovy: „pro nás to není řešení migračních tlaků. Pro nás je řešením důsledná ochrana vnějších hranic, boj proti nelegální migraci a samozřejmě efektivní návraty cizinců, kteří nesplňují naše podmínky.“ To je legitimní politika — jen se jí nedá říkat ‚odmítli jsme pakt‘.

Férově dodáváme trojí. Hlavní argument vlády — jak ho shrnul Deník — zní, že pakt jsou „zadní vrátka k povinným kvótám“; má ho čtenář znát (stejně jako to, že dnešní roční mechanismus s volbou peníze/pomoc/relokace se od navržených povinných kvót z roku 2015 zásadně liší). Dále k odmítnutí přidala věcný požadavek: řešit migraci mimo EU „například v podobě vzniku migračních a návratových center, a ve spolupráci s třetími zeměmi zavést důslednou návratovou politiku“. Tlačit na změnu paktu v Bruselu je legitimní vyjednávací pozice. A nakonec: slib v programovém prohlášení má tři části — nulovou toleranci, odmítnutí paktu a nový zákon o migraci a azylu; tento díl posuzuje jen tu prostřední.

A k číslům, kterými se straší — celá, ne půlka: cizinecká policie loni zjistila celkem 10 838 osob v souvislosti s nelegální migrací, meziročně o 14,6 procenta víc. Většinou přitom nejde o žádné vlny na hranicích — podle Deníku „ve většině případů jde o cizince, kteří v Česku pobývali neoprávněně, například po vypršení víz […]“. Tranzitní vlna přes Česko prakticky zmizela: 4 742 tranzitujících osob v roce 2023, 420 v roce 2024, loni 148 — tranzit je dnes 1,4 procenta celku. Obě čísla jsou pravdivá zároveň: strašit se dá vlnou, která skončila, i růstem, o kterém se nemluví. Proto dáváme obě.

A výjimka není předplatné: příspěvky schvaluje Rada EU každý rok podle aktuální situace, takže pro rok 2027 už Česko plnou úlevu dostat nemusí. I proto se o ní „s předstihem“ jedná — podle pravidel paktu.

Komu to prospělo? Věta ‚odmítli jsme pakt‘ nic nestojí a sbírá body u lidí, kteří se migrace bojí — a ten strach je pochopitelný. Na tom hlavním se ale tou větou nic nezměnilo: pakt platí, výjimka se čerpá podle něj a jedná se o další. A i odmítnutí relokací je volba, kterou pakt sám nabízí — místo přijetí lidí jde platit nebo pomoct jinak. Vydělává ten, kdo prodává gesto jako čin. Kdyby soused ‚odmítl‘ dopravní předpisy, ale jezdil podle nich, měl podle nich vyřízenou parkovací kartu a bavil se o další na příští rok — řekli byste, že je odmítl?